| |
|
Věnováno všem vojínům na
všech frontách 1. světové války |
|
Motto: |
| |
Žádný volání slávy,
žádný hurá, vůbec nic, pane rado. Tak jako kdyby se jich to vůbec
netýkalo. A tu já, starý voják od jednadevadesátýho regimentu, nemohl
jsem se na to dívat, a tak jsem vykřikl ty věty.... |
ÚVOD - DOMA
Pokusil jsem se zrekonstruovat kroky postavy, která tak hluboce zakořenila v našich myslích a baví nás příhodami, které dnešním generacím přibližují život odehrávající se bez mála již před sto lety a absurdno jakékoliv války.
Protože dílo Jaroslava Haška patří mezi mé nejoblíbenější, rozhodl jsem se, že se pokusím cestu Josefa Švejka přiblížit veřejnosti za pomoci dnešní techniky na mapě, vycházeje z údajů v románu a doplněné o další zjištěné skutečnosti, které je možné průběžně doplňovat dalšími materiály. Tato mapa nechť není vnímána váženými návštěvníky mých stránek jako dílo vědecké, ale jako
srandovno, moji kratochvíli a příspěvek k pobavení stejně smýšlejících lidiček jako já.
Užijme si trochu legrace, vraťme se do zašlých časů v dobových fotografiích. A kdo si myslí, že je to jen další švejkování v tak vážné době, tak má stoprocentní pravdu, protože doba je vážná vždycky.
Většinou tito lidé vidí ve Švejkovi slabomyslného alkoholika a sprostého
sabotéra, snažícího se poškodit zaběhnutá kola politických, vojenských a já nevím
jakých ještě režimů, řádů a pořádků. Je zde vidět, že tito lidé
Haškův román asi nikdy nečetli, když jim vadí neškodné jednání Švejkovo, a nepohoršují je dnešní
široké spektrum poručíků Dubů, Bretschneiderů a jiných Manlichertrotlů.
Jinak by tito lidé věděli, že Švejk se opil jen jednou, a to jen proto, aby
zachránil svého pána. Sprostě mluví všichni okolo a hlavně osoby nadřízené a
úřední. Švejk naopak udělal každému, co mu na očích uviděl, a to nejlépe
šestkrát. ... "Děkuji vám, Švejku," řekl nadporučík, "měla těch přání moc?"
"Asi šest," odpověděl Švejk, "teď' spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí
všechno, co jsem jí viděl na očích:"
Ostatně citáty z
Haškova doslovu k prvnímu dílu hovoří jasně, zejména dnes :
"Od hostinského Palivce nemůžeme žádati, aby mluvil tak jemně jako pí
Laudová, dr.
Guth, pí
Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salón s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval jemný mrav salónní, pod jehož rouškou právě salónní lvi oddávají se nejhorším neřestem a výstřednostem.....Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury,......"
Nemohu si odpustit:
proti některým televizním pořadům a filmům vyzní Haškovo
vyprávění jako povinná četba pro třetí třídu.
Pro dokreslení
atmosféry před a po 1. světové válce uvádím pár fragmentů z
předmluvy knihy Jiřího Voskovce Klobouk ve křoví
[2]:
Rozkoš ze smíchu a
opojeni absurdnem jsou podvojné vášně rovnající se znaménku
+, které doživotně spojilo V + W[Voskovce a Wericha]. Toto
magické spojení nastalo ve chvíli, kdy byla dovršena tehdy
nejkrvavější , nejzrůdnější komická recese dějin, onen
morbidní Kanadský žertík pokřtěný historiky První Válka
Světová.
V létě roku 1914,
krátce na to, co pani Müllerová
oznámila Švejkovi: "Tak nám zabili Ferdinanda", svět navlékl
parádní uniformu a bílé rukavice, tasil šavli a vytáhl do
pole. "Do sv. Václava budeme doma!" - "Než listí opadá,
otevřem šampaňské v Hotelu Ritz v Paříži" - "Mon Général,
zvu Vás na ležák Unter den Linden," volal svět mnoha
znepřátelenými jazyky a nedívaje se, kam mašíruje, šláp si
na plnovous a upadl. Šavle mu vyklouzla, kalhoty praskly a
bílé rukavice zčernaly na funus. Čtyři roky se svět ne a ne
postavit na nohy: KIouzal v blátě zákopů a v krvi revolucí,
dávil z otravných plynů, pomátl se z bubnové palby a celou
tu dobu mu kručelo v břiše z hladu. Když konečně došel
guláš, munice, i Milost boží, z níž ti, kteří byli
apoštolskými a jinými veličenstvy, když z únavy a
lhostejnosti bylo odtroubeno, svět povstal a nepoznal se.
Ztratil v tom příšerném masopustu totožnost a od té doby ji
dodnes nepřestal hledat. Onoho historického okamžiku roku
1918, kdy svět, vrávoraje na podkleslých kolenou, se
nechápavě zahleděl do rozbitého zrcadla, zatímco nikoliv
holubice, nýbrž španělská chřipka nesla ratolest míru
vyhladovělými městy s připomínkou, že virus v civilu dokáže
děsnější zhoubu než človíček ve zbroji - tenkrát jsme se my
dva poprvé
vespolek rozchechtali. Nebyli jsme sami.......
....Ten smích však
vyvěral i z hlubších pramenů. Na jedné straně sošná nádhera
carů, kaiserů, arcivévodů i ocylindřených státníků, a na
druhé křečovití kostrouni popelavých tváří ve vybledlých
erárních uniformách, tančící po pražských nárožích groteskní
třasák nervového šoku z dělostřelecké střelby, či ošuntělí
civilisté vlekoucí z nádraží FJ I. "ruksaky" s "aprovisací"
nakoupenou za nekřesťanské peníze od bodrého katolického
českého rolníka - tento nesmyslný kontrast, do něhož nás
rázem vnesla slečna Puberta a její nahodilý frajer Mír,
nebylo možno odreagovat než chechtotem. Plakat nebo se
zlobit by bylo bývalo nad marnost marnější. Což teprve se
pokoušet najít v té frašce logiku. A tak záporný smích pro
smích se v té nepřístojné situaci paradoxně měnil v kladný
čin.
Musím tu zdůraznit,
jak hluboká byla propast mezi světy roku 1914 a 1918. Vím,
že si dnes všichni uvědomujeme akceleraci tempa světové
historie, revoluční změny ve společnosti, ve vědě, v umění,
v technologii, rozpad včerejších hodnot, kterým zrod nových
nestačí, a tak dále. Dobře. Tvrdím jen, že tato akcelerace
radikálně nastala za první světové války. Do roku 1914 bylo
tempo vývoje lidských věcí rozvážné, ba vleklé.......svět -
zejména Evropa - se během oněch sta let, jež bývají nazývána
po korunovaných hlavách, které nad tou érou blahosklonně
pokyvovaly, tedy Evropa viktoriánská, edvardiánská, franc-josefská
a carská, se ubírala vpřed elegantně pohodlným klusem v
luxusní ekvipáži status quo. To se ví, občas bylo třeba
postřílet nějaké ty demonstranty za osmihodinovou dobu
pracovní, poslat pár horkých hlav na Sibiř, pozavírat
sufražetky, pomlátit nějaké židy - zkrátka "na chudý lid
musela být přísnost" ...
......Až tu náhle
bratr Princip v Sarajevu sevřel ve zpocené dlaničce pistolku
a jal se pálit. Právě jako Brutus, Booth, Oswald, či
kterýkoliv jiný atentátník dějin nevěděl hlupák, co dělá.
Tenhle však bezděky nastartoval vykutálenou řetězovou reakci
v samém jádru lidského atomu. Číše edvardiánské pohody
přetekla. Zčista jasna uhodilo a nedělní zástup
všesvětových výletníků se rozběhl. Od té doby jsme
nepřestali sami sebe předhánět a sami sobě nestačit.....
......Jednoho
parného dne pak houklo poslední slepé poledne starého světa,
a kanony se rozhovořily na ostro.Tak se před našima dětskýma
očima rozběhla v zemích koruny české mašina moderního
absurdna.
Z předmluvy k I. kapitole:
Když se v říjnu 1918
habsburské mocnářství sesedlo jako nepovedený nákyp, zvykli
jsme si už co hoši říkat, že "vypukla republika". Sama
idylická povaha "revoluce" 28. října1918 vyzývala k
humornému postoji: dětinské shazování rakouských orlíčků po
Praze, sokolování s národními prapory
"kdo-proti-nám-toho-Perun-smete!" - to vše ve spořádaném
živnostenském tónu republikánských vyhlášek: OBČANÉ,
ZACHOVEJTE KLID A DBEJTE SVĚDOMITĚ POKYNŮ NÁRODNÍHO VÝBORU!
Pan ředitel Šafránek v gymnasiu v Křemencově ulici, známý
řadě generací pod jménem Řepa, ronil slzy vlasteneckého
dojetí, když v tělocvičně - dříve ústavní kapli - zaznělo
Kde domov můj? s právě takovou loyalitou, s jakou o týden
dříve je ronil na nápěv Zachovej nám, Hospodine...
Zdánlivě se tedy nic
nezměnilo, neboť my, žactvo, jsme si 28. října začali utahovat
z republikánské nabubřelosti s právě takovým gustem, s jakým
jsme o den dřív propichovali c. k.
čehonovství. Jak ale mám
teď popsat, že uprostřed všeho toho posměchu a skepse jsme
byli zároveň oslněni jakýmsi neuvěřitelným, leč nesporným
přízrakem svobody - povědomím volně vanoucího, okřídleného
větru - jako by se nad námi vznášely chóry mírně
podroušených andělů se svatozářemi na stranu, mávající
jednou rukou palmovou ratolestí, zatím co druhá sotva
skrývala pošklebek pobízející nás, abychom je odmrštili a
dělali si po svém. Tak se stalo, že jsme se posmívali frašce
míru s pompésní ilusí "světa zachráněného pro demokracii" a
týmž dechem vášnivě slavili návrat otců-veteránů, bílých
housek, tlustého od šunky, spolu s podivuhodnými kouzly
exotických sušenek z Ameriky, kondensovaného mléka či U. S.
A. armádních popruhových pásků s lesklými bronzovými přaskami. Vychytralost z hladu, naděje z nudy, cynismus z
nevinnosti - a se vším tím cynismem žíznivá touha pámbuví po
čem ... v náhlém vakuu příměří tyto protiklady přímo jaderně
mutovaly v nějaký nepojmenovatelný řád bez pravidel.
Připadalo nám, že jsme svědky čarovného stvoření zbrusu
nového světa. Světa familierního, jenž se však zároveň
ničemu známému nepodobal. Nadýmal se před našima očima v
nepochopitelně kolosální balon s podobou okouzlujícího
nesmyslu......
......Filmové hrany zvonily i
dramatickým hvězdám staré Evropy. Na místo libových
milovníků Waldemara Psilandera a
Harry Liedtkeho nastoupil
Eddy Polo a prostřílel se až k srdci
Mary Walcamp či
Ruth
Roland. Místo nordických vzdechů
Asty Nielsen nám ukázala
neohrožená plavovláska Pearl White, jak vyzrát na lidožravou
chobotnici ... Svazky bych musel popsat, abych se poklonil
nejen Chaplinovi, nýbrž i mistrům, kterými nám byli
Buster
Keaton, Harry Langdon,
Douglas Fairbanks, Harold Lloyd,
Ben
Turpin, W. C. Fields,
Raymond Griffith - byly jich legie,
evangelistů srandy, samí to Stanislavští pro klauny V + W. A
k dovršení nezapomenutelného masopustu srandovna hezkých
dvacátých let se Jaroslavu Haškovi narodil Dobrý voják
Švejk. První sešity tohoto díla, jež krom Čapkova slova
"robot" je dosud jediným českým příspěvkem světové
literatuře, nás dva ohromily ve chvíli dočasného odloučení.
Jan byl na gymnasiu v Praze a řval smíchy nad poručíkem
Dubem či kurátem Katzem v tramvaji."Mladíku, jak vás
pozoruju, vy čtete Švejka, co?" ho oslovila veselá
paní sedící naproti. Celá tramvaj se souhlasně
rozchechtala.
V téže chvíli jsem já seděl
nad týmž sešitovým vydáním ve studovně dijonského lycea a
řval nepochybně nad týmiž stránkami co ta posádka
Werichovy
tramvaje. Byl jsem disciplinárně stíhán za rušení studijního
ticha: nesměl jsem další neděli z internátu ven. Nevadilo.
Strávil jsem ji se Švejkem.......
J.V./ New York,
na jaře 1964
***
VZHŮRU NA CESTY!
 Přesný začátek cesty dobrého vojáka
Švejka nelze určit. Příběh začíná u jeho posluhovačky paní Müllerové neznámo kde, ale určitě nedaleko hospody U kalicha, v okruhu tak maximálně 0,5 km. Dál by přece na pivo nešel. Kdo by si myslel, že jeho bydliště leželo někde jinde a měl pro to pádný důvod, rád to napravím. Dle podkladu
[101] žil Švejk přímo vedle hospody U kalicha,
v ulici Na Bojišti č. 12. Doložit lze jen jeden fakt. V ulici Na Bojišti v
č. p. 10
Další možnost, kde Švejk žil, nabízí přímo román:
„U nás na rohu Bojiště a
Kateřinský ulice, poslušně hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden degenerovanej
člověk. Jeho otec byl jeden polskej hrabě a
 matka byla porodní bábou. Von met
ulice a jinak si po kořalnách nenechal říkat než pane hrabě.“ Ulice Kateřinská a Na Bojišti se nikdy nesetkávaly.
Kateřinská ústila do Ječné na dnes již neexistujícím naměstí Komenského a Na
Bojišti ústí i dnes do Sokolské. Jediná možnost
je, že se jednalo o domy, které stávaly na tomto místě v ulici Sokolské, mezi
ulicemi Ječnou, Kateřinskou a Na Bojišti. Na mapě z roku 1913 ve žlutém kruhu.
Vzdálenost jeho bytu k hospodě U Kalicha je ale v každém případě, s ohledem na
celou anabázi, zanedbatelná. Dal jsem si práci s vyhledáním všech Švejků na
policejních přihláškách. Jedni Švejkovi skutečně žili v těsné blízkosti hospody
U Kalicha, v domě hned vedle. Další Švejkovi, jejich příbuzní, bydleli v dnešní
ulici Ke Karlovu (na mapě U Karlova).
Více naleznete na mém blogu, kde popisuji všechny nalezené Švejky.
Naposledy se
v místě svého bydliště objevuje, když byl buršem u Feldkuráta Katze:....V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové.:...
V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Müllerová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek.....
  Zde je na místě krátká zmínka o bádání po koncentračním
táboře Steinhof a paní
Müllerové.
Hašek toto jméno použil zřejmě podle Marie
Müllerové,
která provozovala bordel hned vedle hostince U kalicha a byla milenkou
skutečného burše nadporučíka Lukáše,
Františka Strašlipky z Hostivic, který kamarádil se skutečným Josefem Palivcem, pomocným číšníkem U kalicha. Vše podle
[101], ale schází však opět
zdroj těchto informací.
 Jen existence Františka Strašlipky je dostatečně
prokázána. Více se můžete s Františkem Strašlipkou seznámit na
této stránce.
Ohledně koncentračního tábora Steinhof uvádějí pánové Hodík a
Landa v [3], že koncentrační tábor tohoto jména
nenalezli. Vylučují nejbližší Steinhofy dnes
Kamennný dvůr u Kynšperka a Kameničky u Tachova, které jsem na
současných mapách nenašel. Jsou však na mapě
Stabilního katastru obce Lučina u Tachova přibližně v místě, kde je dnes
vodní nádrž Lučina.
Já jsem na mapách nalezl několik Steinhofů v Německu i
Rakousku. Uvádím ty Rakouské:
Bohužel o jejich historii mi není nic
známo. Pánové Hodík a Landa [3] se rovněž
domnívají, že si Hašek mohl vzít inspiraci v mužské věznici ve
Stein an der Donau u Křemže a nebo se jednalo o rafinovaný krycí
úskok cenzury. Anebo to bylo úplně někde jinde.
Seznam internačních táborů pro civilisty
je na stránce
The Austro-Hungarian POW Camps :
II. Interniertenlager (only for
civilians of any nationality)
| AREA |
LOCATION |
UNIT on DUTY |
| Mil.Kmdo Graz |
Thalerhof bei Graz |
k.k. LdstWachBaon Nr.18 |
| Mil.Kmdo Poszony |
Nézsider |
k.u. LdstWachBaon Nr.XI |
| Mil.Kmdo Temesvár |
Arad |
k.u. LdstWachBaon Nr.XII |
Thalerhof uvádí Hašek ve své povídce z
roku 1917, "Dobrý voják Švejk v zajetí". Je tedy možné, že v roce 1921, kdy
již psal román, transformoval tento tábor na Steinhof.
|
|
|
|
|
